10L700
Po nezdaru na TŠ jsem se rozhodl udělat si radost a vydat se na prohlídku Lužických hor, kam jsem se chystal už minulý rok, mám to tam rád a jak sami zjistíte mají v podání průvodců Martina Hunčovského a Petra Solničky své nezapomenutelné kouzlo.
Do Radvance jsem vyrazil dvěma vlaky a třemi autobusy lehce po poledni v pátek 14. 8. 2015, cesta mi trvala něco přes šest hodin, ale stála za to. Na autobusovou zastávku Radvanec - Maxov jsem se dostal kolem devatenácté hodiny a vyrazil směrem na Cvikov, když tu jsem si všiml jakýchsi oranžových šipek na silnici, napadlo mě, že bych měl jít spíše na opačnou stranu, proti směru značení. Pro jistotu jsem se místních ujistil, kdeže to mají hospůdku U Mlejna, ti mě poslali přes jakousi chatovou oblast. Šel jsem podle velice podrobného popisu a po chvíli se dostal na zmíněnou asfaltovou cestu, kde mě "milovníka hadů" přivítala malinká rodinka zmijí. Dal jsem jim přednost a momentík počkal až si v klidu a vleže přejdou vozovku, poté jsem pokračoval dále. Netrvalo dlouho a došel jsem k oné hospůdce. Zde jsem chvilinku poseděl a vyrazil prozkoumat co je uvnitř. Nikde jsem nikoho neviděl, což mi bylo divné, ujistil jsem se, že jsem na správném místě a poptal se kam jít a co dělat. Byl jsem velice milou obsluhou poslán do sálu. Tady už byli dva kluci a čekali na registraci. Také zde vše vyřizovala nějaká žena, později jsem se dověděl, že se jedná o manželku Hunči. Během chvilinky jsem měl číslo, igelitku, pivo a nějaký drink z těch jablek a hlavně klíče od chatky, kam jsem se hned šel podívat. Zabydlet se je hlavní. Chatka byla překvapivě útulná a příjemná. Čekal jsem něco jako sedm postýlek pro sedm trpajzlíků, ale byly tu jen čtyři. Zjistil jsem, že o dva bloky dále jsou sprchy, dokonce s teplou vodou. Měl jsem velký hlad, proto jsem si šel dát něco k jídlu, objednal jsem si smažáka a hranole, přinesli mi to těsně před pohádkou na dobrou noc (meeting, briefing, brainstorming). Ještěže tak učinili, porotože takový nášup co mi nandali by nikdo nemohl jen tak sníst, pomohli mi s tím kluci. Také jsem zjistil, že v chatce nebudu sám, ale bude tam ještě nocležit Kuba, se kterým jsem se letmo seznámil ohledně klíčů od chaty, neboť byly jedny. No, a jak to bývá, po pohádce se šlo spát. Ok, máte pravdu, nejdříve sprcha, zoubky a takové ty blbosti. Start první etapy 66km byl v sobotu ráno v 8:00 hodin. Budíka jsem si nařídil na 6:55 a vydal se do říše snů...
Probudil jsem se dle mého soudu o dost dříve a než plánoval, co mě to budí? Nějaký divný tón na tom budíku, safra. Musel jsem se probudit malinko víc, abych rozeznal kohoutí kokrhání, kolik může být hodin, proboha? Kouknul jsem se a zjistil, že 4:57, no co, jde se ještě spát. Začal jsem pomalu usínat, když v tom druhý kohout. Přemohla však chuť se ještě chvilinku dospat, rychle jsem hodil okem po místnosti, ale Kuba nikde, kam šel, kde je? Říkal, že dorazí... No nic, usnul jsem a další probuzení následovalo krátce po půl sedmé, kdy to v tom našem kempu začalo všechno snídat, vstávat, zkrátka rachotit. Já ještě lebedil pod peřinou a čekal na svůj budík, přece nebudu vylézat z teplého brlohu před svým budíkem. Vstal jsem stejně o chvilku dřív, pomalu se probral, připravil věci co chci a nechci, nakonec jsem usoudil, že s sebou nechci nic, jen boty, trenky, ponožky, tričko a čepici na hlavu. Trošku jsem posnídal, připravil si vše a vyrazil do hospůdky, zároveň ke startu, bylo něco kolem 7:45 hodin. A jejej, Kuba je tady. Přišel jsem k němu malinko blíž a hned zjistil kde byl. Nevím zda se hodí to sem psát, ale celou noc jaksi používal nějaký špatný mok či co, táhlo to z něj pěkně. Netrvalo dlouho a Hunča odpočítal start, který díky selhanému náboji ve startovací pistoli opakoval, bez výstřelu přeci nebudeme startovat. Vyběhlo se krásně a příjemně do mírného kopce směrem na Nový Bor. Ostatně trasu si přesně můžete prostudovat na stránkách závodu, na který bude odkaz pod tímto článkem.
Teplota stoupala se stoupajícím sluníčkem, vše totálně propocené už po chvilce, ale s tím se dalo počítat. Dlouho, dlouho se běželo cestou, necestou, najednou z lesíka přes takovou louku a hned za ní po překonání silnice občerstvovačka, bezvadné. Tedy až na to, že jsem těsně před ní trochu zakopl a málem se složil k zemi jako domeček z karet. Ale dopadlo to dobře, nedopadl jsem, nějakou záhadnou fintou jsem vyrovnal těžiště a nerozplácl se tam. Napojil jsem se co jen to šlo a pokračoval dál do kopce. Běželo se lesem a nějako na 9. km vidím Ivana jak si to mete proti mě se slovy, že si zaběhl, že tam to určitě nevede. Jsme trochu pokecali ohledně trasy a vrátili se na poslední šipku, najednou si to mete Kuba, přidal jsem se tedy k němu a běželi jsme dál. Sdělil jsem info o zakufrování, i přesto jsme se vydali tou samou cestou, ke říkal Ivan, že je to špatně. Zjistili jsme, že měl pravdu. Tak super, 2x na jednom místě zakufrovat, to se každému nepodaří. V tu chvíli mě to hlava přestala trochu brát, ale nějako jsem to srovnal.Asi do třicátého se běželo celkem pohodově, víceméně od občerstvení k občerstvení, pořád nahoru a dolů. Můj zlom přišel právě kolem třicátého, když si to běžím pěknou lesní cestou a v dáli vidím hlouček jak stojí a přemýšlí kudy kam. Viděl jsem, že odbočili vlevo, když jsem přiběhl na to místo, také jsem to tam zalomil. Byla to hezky prudká cesta, samý písek a kořeny. Několikráte jsem zakopl a bylo to opravdu nepříjemné. Asi po pětistech metrech slyším nějaký hluk, zastavuji a čekám co se bude dít. Opět špatně, takže do krpálu nahoru, super, no. Tady mě to totálně přestalo bavit. Nakonec se zjistilo, že nějaký šmoula šprýmař nebo jak se jmenoval si udělal dobrý joke a přepíchal značení trasy. To napravil Tomáš, který celou trasu projížděl tak nějak na kole. Dokonce mi dal napít i vody, už bylo třeba. Kolem čtyřicátého mě začaly trápit křeče do obou stehen a třísel, ač to bylo nepříjemné, bylo třeba se trochu zakousnout a vydržet, touha dokončit a dostat se do cíle byla silná. Nakonec jsme se nějako sešli s Bohoušem z TJ Sokol Unhošť a navzájem jsme se podporovali, to bylo moc fajn. Nejhorší úsek byl v Krompachu. Po silnici, která mírně stoupala a opravdu nekonečné. Naštěstí se po nějaké době blýsklo na lepší časy a na dohled byla poslední občerstvovačka a zároveň poslední část závodu. Trochu jsme se s Bohoušem občerstvili, podpořili nás všichni co tu byli a vyrazili dát si poslední kolečko. Před námi vyrazil ještě Vašek, kterého jsme doběhli a tak trochu se pobavili o všem možném. Každopádně závěrečné stoupání opravdu stálo za to. Kamenné schody, spíše náhodně popadané kameny a krpál skoro jako na sjezdovku. No, trochu přeháním, ale na první pohled to tak vypadalo. Když jsme se dostali pod kopec, Vašek nám utekl a já už nemohl ty křeče skoro vydržet. Rozhodl jsem se, že malinko přidám a snad to vydrží do cíle a pokud ne, nějak to už doplazím. Běžel jsem asi 4:30/km a nějak to celkem i šlo. Po chvilce jsem na louce potkal ještě Vaška, který toho měl také celkem dost, trochu jsem jej povzbudil a pokračoval dál po asfaltu z mírného kopce do cíle v Krompachu. Pěkně jsem dupal, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem být v cíli. Netrvalo dlouho a vysněná meta byla tu. První etapa za mnou v čase 8:30:40, celkem 66 km, +2150m. Trochu jsem se napil, poseděl, dal sprchu a během chvilky nás odvezli zpátky do base kempu v Radvanci. Tady jsem si dal večeři a obával se toho, co bude zítra, když to dnes bylo takové náročné. Nohy bolely, nešlo se ani protáhnout, trochu jsem je vyklepal, ale bylo to k ničemu. S Kubou jsme vyrazili do Sloupu k rybníku si trochu zaplavat, abychom malinko regenerovali. Super, no, až na to, že jakmile jsem po kolena vlezl do vody, chytaly mě pořádné křeče do lýtek a dokonce i plosky nohou, plavání jsem vzdal, sedl jsem si na kraj jakési hráze a máchal si aspoň trochu nohy. Vrátili jsme se a počkali na devátou, kdy byla připravena opět pohádka na dobrou noc, hlavně pro nově příchozí na zítřejší etapu, ale nedalo se odolat, když Hunča tak krásně vypráví. Do postele jsme se dostali těsně před desátou. No, problém byl malinko se sedáním si a vstáváním. Také s převlékáním atp., ale nakonec jsem se namazal nějakou zázračnou mastí, kterou mi půjčil Vašek, která hřeje a zároveň chladí. Prý by mi měla pomoci. Usnul jsem trochu později a celou noc se převaloval a pořádně nespal. Spát se mi chtělo nejvíce, když zvonil budík. Vstal jsem teda nějako, ono to ani jinak nešlo. Míra, který spal u nás v chatě měl budíka, který se nedal přeslechnout a to vše se opakovalo celkem třikrát, takže by i mrtvého probudil. Večer přišel do chatky ještě jeden nocležník, myslel jsem, že Kuba, ale zjistil jsem až ráno, že ne, byl to náš meteorolog Tomáš. Provedli jsme ranní rituál, podobný včerejšímu, oblékl jsem si na sebe oblečky, které přes noc nestačily uschnout a šel ke startu. Sešlo se nás tu celkem dost. Odstartováno bylo přesně v sedm hodin, celkem na dva pokusy, ale přeci. Dnešní start byl druhým směrem, oproti včerejšku.
Povím vám, že to pro mě byl mazec. Nešlo běžet, s tím jsem ale počítal a věděl, že dříve či později se tělo rozhýbe, což o to, ale nemohl jsem pořádně dýchat a funěl jako lokomotiva. Bylo celkem dusno a nějaký, podle mě, těžký vzduch. Raději jsem zpomalil, ani nevím jak rychle jsem běžel, ale něco málo bylo přede mnou tak je potřeba se trochu šetřit. Nohy se mi malinko rozpohybovaly kus za první občerstvovačkou a dýchat jsem začal až před dvacátým kiláčkem. Čekal jsem kdy a co se stane, co přijde, ale nic se nedělo. V jednu chvíli jsem zkusil vyběhnout i kopec a ono to šlo, super. Potom jsem se rozhodl a přímo bych i řekl, že tělu se chtělo běžet tak nějak rychleji a rychleji. Nechal jsem tělo ať dělá jak myslí a běžel jak se dalo. Problém byl, když po seběhu z Velkého Buku za občerstvovačkou na mě přišla celkem silně velká potřeba. Zaklekl jsem kousek vedle cesty, vykonal co bylo třeba. No, to bylo vše fajn, ale jak vstát, to mi moc nešlo. Nakonec jsem se tak nějak převalil na bok a pomohl si stromem. Mohl jsem pokračovat dále. Dnešní etapa mi fakt ubíhala a tak nějak mě bavila. Poznal jsem radost z běhání, jakýsi magnet v cíli, který mě stále víc a víc přitahoval. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na pitné stanici pod Klíčem. Tady to bylo po silnici pod Málý Buk a zpátky. Malinko jsem to rozeběhl, silnice mi vcelku vyhovovala. Tam jsem si to šinul něco mezi 5 - 5:30 a zpátky po silnici dokonce 4:10 - 4:30. Na jednu stranu jsem z toho měl radost, na druhou jsem si říkal abych neskončil dříve než jsem začal, ale bavilo mě to a měl jsem super pocit. Poslední refresh point byl tady! Teď už jen na Klíč a tradá do cíle. No, Klíč byl opravdu záživný, pořád nahoru, samé kameny, ale šlo to. Nahoře bylo mraky lidí, rychle jsem označil kartičku, jako kontrola, že jsem tu byl, tyto kontroly byly na každé sedmistovce. Cestou z klíče jsem potkal nějaký mladý pár a poprosil o trochu vody, měl jsem žížu. Nebyl problém, prohodili jsme několik slov a pokračoval jsem dolů. V jednom místě jsem se vyhýbal nějakým turistům a zakopl, málem sletěl dolů, ale nakonec samozřejmě ustál. Prohodil jsem nějaké sprosté slovo, konkrétně takové to jak nazýváme lehké dívky. Za chvilku jsem byl pod sedlem a pokračoval po značení níž a níž. Kameny a nerovnost mě už štvala a byl jsem pěkně unavený. Cestou dolů byly stromy přes cestu, krásné zpestření cesty, opravdu. Největším a hodně milým překvapením byla studánka pod Klíčem, kde jsem se polil, ošplouchl a i do sebe nalil krásně čerstvou a přírodně chlazenou vodu z pramene. To mě malinko nakoplo a těšil jsem se do Nového Boru, pak už je to jen kousek. Proběhnutí městem mi připadalo nekonečné a sluníčko mě taky malinko vysávalo. Ejhle, už jsem u lesního hřbitova, teď už jen dolů do Radvance a mám to za sebou. Opět jsem to valil 4:05 - 4:20. Když jsem před sebou viděl několik běžců, konkrétně Vaška a Verču, která měla jen dnešní etapu a doprovod jejího přítele. Věděl jsem, že je už nedostihnu, ale jisté bylo, že do cíle to mám už necelý kilometr. Celý jsem se uvolnil a těšil se až protnu cílovou čáru. Za bouření všech co doběhli a potlesku se tak stalo a zvládl jsem to za 4:52:25, +1200m. Chtěl jsem to šoupnout pod pět a to se podařilo. Zažil jsem moc krásný pocit z dokončení, chtělo se mi brečet a smát se zároveň, za takový pocit ta dřina stála a je to super, když to tak vezmu je to můj první dokončený ultra a mám z toho radost a jsem rád, že zrovna tady. Zjištění, že klíče od chatky má Tomáš u sebe bylo celkem nepříjemné, chtěl jsem do sprchy a dát se trochu dokupy, ale musel jsem na něj asi tak hodinku a půl čekat. No co, přežil jsem. Celkově 13. místo v čase 13:23:05.
Musím pochválit jak značení trasy tak všechny lidi, co se podíleli na organizaci, všichni jste byli moc milí a vstřícní, zábavní, ochotní, povzbudiví, zkrátka nejlepší! Zázemí a vše na jedničku, mám rád takovéto srdeční a rodinné závody. Jediné, co nebylo moc příjemné je nedostatek vody v restauraci, kdy nám nechtěli dát oběd, což bylo po takovém výkonu životně důležité. Já to ještě ukecal, ale Dlouhán ne, tak jsem mu daroval půlku svého jídla, doufám, že mu to udělalo dobře, být hladový a tak unavený není ideální kombinace. Rozhodně se těším na další ročník, Lužky jsou bezva! Také díky všem zúčastněným, krásně jsme si to užili a skvěle se povzbuzovali, super atmoška a to udělalo taky hodně!
Stránky, foto, výsledky:
http://www.10luzickychsedmistovek.cz/
Foto:
http://1bubobubo.rajce.idnes.cz/2015_08_15_10_Luzickych_sedmistovek/
http://dlorce.rajce.idnes.cz/150815_10_Luzickych_sedmistovek/