SLIM Team

 Byla neděle ráno a na poslední chvíli se slimouškové rozhodli vyrazit natočit nějaké ty kiláčky. Do této doby jsme totiž běhali celkem málo, tedy hlavně já, protože jsem měl nějakou hnusnou angínku a ta mě celkem dostává do dnešního dne. Ale to není podstatné...

Vyrazili jsme na cestu, frkli jsme to přes matičku Prahu a potom na Mladou Boleslav a do Prachova. Pravda je, že po jakési zkratce, která byla delší a za to horší cestou jsme se kolem 9:30 dostavili do obce. Nikde ani noha a než jsme se rozkoukali projeli jsme kolem značky konec obce. Hmm, velice zajímavé, čas se krátil a nebylo jasné kam se vydat. Na štěstí stál u silnice nějaký cyklista, který se připravoval na vyjížďku a ochotně nám sdělil kde se nachází start závodu. Vyrazili jsme tedy tím směrem a potkali několik běžců, kteří nám ochotně ukázali cestu na parkoviště. Hurá, aspoň něco jsme našli!

Dovolili jsme zaparkovat na parkovacím místě, ale hned jsme byli upozorněni, že pokud jedeme na maraton, musíme přeparkovat a se slovy jednoho z pořadatelů"pohněte si," za chvíli končí registrace se nám chtělo zase sednout do auta a jet domů. No, už jsme celkem velcí tak jsme zaplatili startovné a valili k autu přehodit svršky a přišpendlit čísla. Když jsme se převlékali, opět přišel ten dotyčný a milý pořadatel a opět jsme slyšeli "dělejte a pohněte si, bude start." Zapli jsme poslední špendloušky a chtěli jít na start. Bylo asi 9:45 hodin, zeptal jsem se tedy kam se vydat na startovní čáru a onen milý pořadatel odvětil, "to já nevím." Trochu mě to zarazilo, ale vyrazili jsme přibližně směrem, kterým jsme mysleli, že je start. Proplétali jsme se krásně mezi hordami turistů, kteří nás směrovali tam kudy prošli ostatní běžci. Také slečna a paní u stánků, které tu byli nás ochotně směrovali do lesů. Pro jistotu jsem se zeptal ještě dalších kolemjdoucích, ti odvětili, že běžíme špatným směrem, musíme zpět a dát se po žluté, teda aspoň myslím, že to bylo po žluté... Asi po deseti minutách jsme konečně dorazili na místo. Stiskli tlačítka garminků, kteří se začali ochotně, ale ovšem poněkud líně registrovat. Pozdravili jsme známé tváře, lípli pusu a ejhle už se startuje! Garmin pořád nic, vedro. 

Vyrazil jsem na čele spolu s Pavlem a  Soukupem, tempo mi nepřipadalo nijak vražedné takže pohoda. Vlnilo se to z leva do prava a nahoru a dolů, asfalt střídal krásné lesní a polní cesty. Jů, hele, první občerstvovačka, voda, super. Vypil jsem jeden kelímek a mazal dál. Přišlo jedno takové "větší" stoupání a já začal kuckat a vykašlávat hleny. Inu bacil je ještě tam, ale snad to půjde, čelo závodu se mi ztrácelo a kolem dvanáctého kilometru jsem běžel sám. Těžce se mi dýchalo a začal jsem pociťovat jakousi slabost, hlava hlásila "vzdej  to!" Jasné je, že na hlavu jsem se vykašlal a běžel dál. Předbíhal mě kde kdo a já si říkal, že to pojmu jako spíše takový turistický maraton a budu se i kochat okolím. Musím uznat, že příroda kolem je opravdu plná krásných scenérií tak bylo na co koukat. Lehce za dvacátým kilometrem jsem dokonce navštívil i jednu z vyhlídek a kochal se ještě více. Na dvacátém byla také občerstvovačka, ovšem nikde nikdo. Přiběhl ještě jeden "soupeř" a říkám, že tady nikdo není, žádný človíček, voda ani kelímek. Jen stůl a piškoty. Kdosi prohlásil, že pořadatel šel pro vodu. Po asi pěti minutách opravdu dorazil s vodou, ale kelímky tu byli jen tři. Dokonce se tu objevila první žena, dal jsem ji tedy přednost a nechal ji napít se jako první. Byla tu už celkem fronta. Není se čemu divit, teplota vysoká a voda se hodí. Ty tři kelímky se zde točily a když už byli dosti použité, hodil jsem do sebe pár kelímků a piškotů a vyrazil dál. Příjemný seběh z kopce a hle, druhá žena, později se seznamujeme a zjišťuji, že se jmenuje Zuzka. Simča se s ní držela asi do patnáctého kilometru a trošku se za tu chvilku zkamarádily holky, jak jsem se dověděl později v cíli. Blížil se úsek, o kterém nám říkal pořadatel na startu, kdy měla být další občerstvovací stanice až na 31. km, ale možná prý bude i na dvacetpětce, ale není to jisté. Tuto stanici jsem opravdu později našel.

Ač chci nebo nechci, musím vyzdvihnout jakéhosi dobrovolníka, který zde zapojil opravdu celou svou rodinu, ba dokonce i snad své sousedy. Přivítal mě tady klučík, který fandil, o několik metrů dále snad dalších 6 lidiček s pozitivní náladou a plni energie, kterou nešetřili. Kelímky podávali přímo do ruky, byla tu sůl, hroznový cukr, voda, jonťáky, asi tři druhy, houbičky a sprcha. Kdo z nás by dobrovolně půl dne dtříkal vodou z hadice ze svého a věnoval toto všechno pro druhého? Opravdu klobouk dolů před tímto pánem a jeho spoluobčerstvovníky, neboť toto byla snad jediná opravdu kvalitní občerstvovačka na celé trati! Moc děkuji a snad se poučí i ofiko pořadatelé a přidají alespoň v dalším ročníku úsměv k těm suchým piškotům, soli a vodě. Stálo by za zvážení nepatrně zvýšit startovné a zlepšit cathering. 

A jejku, kdo to přibíhá, že by třetí žena? A neznám ji odněkud? Ale jo, je to moje Simonka, která je unavená a hned ji strkám do pusy hroznový cukr, podávám houby a ihned ji otírám a osvěžuji. Chvilinku tu pokecáme a procházíme sprchou a mažeme dál. Já jsem opravdu na pokraji sil, samozřejmě obrazně řečeno, tedy napsáno a jsem rád, že nepoběžím sám. Pomohlo mi, že jsme se potkali, podpořovali jsme a hnali tak nějak jeden druhého a záhadným způsobem se dostáváme pomalu k cíli. Dokonce dobíháme a předbíháme několik běžců, kteří mají asi o něco méně sil než my - však ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne... Přichází občerstvení na čtyřicátém. Zdě pijeme a cpeme piškotky jak se dá a ptáme se paní jak daleko je to do cíle, odpověděla, že už jen kousek, že celý závod má asi 40km, že už to daleko nebude. Potom hodila okem na silnici, kde bylo napsáno 40.km a prohlásila, že asi tak 3km, že vlastně je čtyřicet tady. Kopec jsme vyšli a kochali se vzhlednými zahradami u domků kolem. Po asi třech kilometrech dobíháme k další občerstvovačce, poléváme se a pijeme. Opět je to tu stoupavé, jsme oba nějací vyšťavení tak se suneme jako indiáni, neplížili jsme se, na válečné stezce jsme nebyli, ale střídavě běh a chůze. Celkem to šlo. Cíl bychom rádi na dosah, ale stále jsme jej ne a ne potkat. Potom jsme přiběhli na místo startu a bylo nám jasné, že už tam budeme. Běžíme jak to šlo a ještě předbíháme nějaké běžce a v cíli jsme se octli ani nevíme jak. Čas hrůza, ale vše zlé je pro něco dobré, krásná trasa, bezvadný zážitek a lepší než u televize doma kochat se reklamou. 

Hlavně bych chtěl poděkovat příteli zmíněné Zuzky, který nás i mimo občerstvovačky minul v autě a poskytl nám tekutiny a trochu té psycho podpory. Ještě, že se holky měli čas trochu seznámit. 

Rájmaraton je opravdu celkem fajn, jen to chce jezdit na závody o něco dříve, ať to není všechno tak chaotické a uspěchané. To ovšem nemění nic na tom, že by k tomu mohl pořadatel malinko vlídněji reagovat. Občerstvovačky bych trošku vytunil. Jinak nic, paráda, na vyhlášení trochu sprchlo tak to bylo rychlé. Diplom dostal každý kdo dokončil a Simča samozřejmě a překvapivě na bedně, je to holka šikovná (rychlý slimouš). Jinak po nemoci asi není dobré hned běžet maraton...

 autor: Martin

 http://www.mpcr.cz/o-nas/aktuality/rajmaraton-2/