Můj první maratón :)
Stojím na startu jarního maratonu a nemohu uvěřit, že jsem se rozhodla pokořit trať o délce necelých 43 km. Nohy mám z nervozity slabé a potí se mi dlaně. Proslov pořadatele nevnímám, čekám jen na osudný výstřel a hlavou se mi honí myšlenky, které se snažím potlačit.
Rozbíháme se domluveným tempem, nenecháme se strhnout davem. Postupně se propadáme do zadní části běžících maratonců. Dívám se na záda těm rychlejším a s otazníky v hlavě předkládám jednu nohu před druhou.
V první polovině nahlas říkám, že bych si přála, aby se mi běželo takto volně celý závod, ale moc dobře vím, že přijdou i krušné chvilky.
Křeče v břiše jsou mi doprovodem po celou trať, neboť v posledních dnech je mé tělo zesláblé z jakési střevní chřipky.
Na 26. km už mi prý tuhnou rysy a asi to tak bude při představě zbývající vzdálenosti. Má drahá polovička mě drží nad vodou a vypráví mi historky, pěje mi písně a hlídá tempo. Odbíhám do keříčku, křeče už se nedají zvládnout a pak znovu uvádím do provozu své ztuhlé svaly.
Po 30. km již vidím běžce, kteří střídají běh s chůzí a hlava mě přemlouvá, abych se na chvíli zastavila a šla také. Nezastavím, ikdyž je to těžké.
Snažím se myslet na pěkné chvíle a okamžiky, na lidi, které mám ráda a na mého tatínka, který by byl jistě pyšný, kdyby tu byl.
Blíží se 40. km a poslední okruh závodu. Je mi ouvej, tempo zpomaluji ještě víc a nedokážu myslet na nic jiného, než na vodu. Pít, pít, pít! V cíli do sebe kopnu snad všechny zásoby pořadatele 
Na posledním kilometru se začnu s vypětím všech sil usmívat. Chytneme se za ruce a proběhneme za potlesku ostatních do mého vysněného cíle. Já to dokázala! Je mi úplně jedno, jak jsem se umístila a jaký jsem zaběhla čas. Prostě jsem si splnila sen a uběhla maraton!
Několik dní nechci o maratonu nic slyšet, ale dlouho mi to nevydrží. Brzy začnu spřádat plány na květnový maraton v Chorvatsku.
autor: Slimča
