Můj první marathon
Psal se rok 2005 a já v té době trávil mnoho času v Praze. Pohyboval jsem se mezi spoustou lidiček, celkem správná partička a pronesl, že poběžím maraton, který se koná zde v hlavním městě. Netrvalo dlouho a blížil se den, kdy mělo být odstatováno. Dohodli jsme se s mým kamarádem Mírou, že zkusíme uběhnout aspoň deset kiláčků a uvidím jak na tom budu, pak už je to přece jen 4x více a pohodička. Přiznávám se, že už si to pořádně nepamatuji, ale sotva jsem to uběhl...
Četl jsem spoustu článků a chytrostí a dobrých rad a zjistil jsem, že nemám vlastně běžecké boty. Vyrazil jsem tedy do prodejny adidas kde mi pomohli s výběrem a několik dní na to jsem stál na startu. Všude spousta lidí, samí běžci, samí borci. Atmosféra bezvadná, mé myšlenky se však honili stále nad číslem 42,195 metrů. Jak se to asi dá uběhnout? Jedno jsem si ujasnil, limit je šest hodin a zvládnout to jít musí! Trochu mě začalo pobolívat i břicho, nervíky pracovali.
Netrvalo dlouho a slyšel jsem projev a výstřel, zazněly první tóny ani jsem nevěděl čeho, ale prožitek nádherný. Až se mi draly slzy do očí. Vyběhl jsem a snažil se koukat všude kolem a nemyslet na to ohavně a proklatě vysoké číslo, které se mi stále ledabile potulovalo v hlavě. Celkem rychle mi to ubíhalo, jedna občestvovačka střídala druhou, všude spousty lidí, každou chvíli nějaká kapela, která čechrala atmosféru všude kolem Vltavy a bylo to prostě celkem parádní. Nejhorší jsem si prožil kolem 30. kilometru, kdy se běželo po silnici tam a zpět, tuším, že k Chuchli, zde jsem měl co dělat a přemlouval sám sebe ať běžím dál. To se mi líbilo, nikdy jsem to nezažil, jeden vnitřní hlas říká běž dál, druhý proč to dělám, ať zastavím... Hádejte kdo vyhrál, no přece já, třetí nezúčastněná strana! Nikdo z kamarádů nevěřil, že bych to zvládl do limitu tak jim to dokážu a ukážu, že to jde i bez přípravy! Horší bylo, když mě kolem 32. km zlobila lýtka. Kdosi mi poradil ať do sebe láduju sůl tak jsem na občerstvovačce nacpal tolik soli, že jsem se málem podíval na obsah mého žaludku. Zastavoval jsem, šel pěšky a protahoval, po nějaké době to přestalo a já mohl pokračovat ve svém mistrovském díle, však mi do cíle zbývalo kolem deseti kiláčků. Na všech občerstvovačkách jsem si dal kus banánu, pomeranče, napil se vody nepo jontˇáku, musím uznat, že to celkem šlo. Když jsme doběhli opět do centra, kde to krásně vřelo jak voda v hrnci stalo se opět něco s čím jsem nepočítal. Na kočičích hlavách jsem si zvrtl kotník a čekalo mě posledních asi sedm kilometrů do cíle. Přemýšlel jsem co s tím, vymyslel to, že zkrátka musím dokončit. Běžel jsem tedy dál, soustředil se na povzbuzující lidičky lemující celou trať. Do cíle jsem se dostal po moc dlouhých pěti hodinách a třinácti minutách. Bylo to plné únavy, euforie, pocitů, které nelze slovy ani popsat. Se slzami v očích jsem objal kamaráda Míru a byl šťastný. Dobelhal na Václavák, zde slupnul klobásku a šel na ubytovnu odpočívat... Tak nějak proběhl můj první marathon bez přípravy.
Rozhodně nedoporučuji nikomu takto konati a smýšleti, neboť botky je dobré alespoň o čísilko větší koupiti, neboť nehtíky mi mizely asi tři čtvrtě roku. Také bych se nepouštěl do takto dlouhé trati bez přípravy, neříkám, že to nejde, ale je to potom snažší a jednodušší... Kdybych měl více natrénováno i kotník by přežil a i se 101 kily by to ustál. Každopádně zážitek opravdu velkolepý a stojí za to. A tak nějak jsem to měl i s Mírou.
Autor: Martin
