Rychtářská 12 2014
Je tu další víkend a tentokráte nás čekal jeden jediný závod. Konkrétně první ročník Rychtářské dvanáctky, který se konal v Ústí nad Labem. Specifičtěji tedy v obci Brná, parkovat auto se má u koupaliště. Tento prostor nacházíme bez problémů, neboť jsem jezdil kolem v rámci práce. Jdeme prozkoumat odkud je start a hlavně vyzvednout startovní čísla. Asi po půl kilometru si říkáme, že je to celé jaksi zbytečně daleko od parkoviště a tak nějak znejišťujeme zda jdeme správným směrem. Po chvíli potkáváme lidičky s totožnými igelitovými taškami a je nám jasné, že to jsou startovní balíčky. Nerad bych kecal, ale bylo to skoro dva kiláky daleko. Vyzvednutí startovních čísel bylo bez problémů, celkem fofr, ještě aby ne, když jsme byli zaregistrováni předem. Máme ještě spoustu času tak jsme se vrátili k autu a zajeli do nedalekého obchodu, zde koupili banány a vodu a také jakousi kukuřici. Banány jsme slupli, auto zaparkovali na jiném a velice tajném místě a došli do prostoru startu. Následovalo převlékání, WC a připnutí čísla na hruď. Potom krátké rozklusání a když jsme se vrátili zbývali asi dvě minutky do startu. Zrdavíme se s běžci, které známe, připravujeme sporttestery a utíráme pot z čela. Sice nevím kolik bylo stupňů, ale slunko to do nás pralo a vůbec nás nešetřilo. Bylo odstartováno!
Vyrazil jsem dopředu takovým pohodovým tempem a v dáli před sebou jsem zahlédl postavu v reflexní vestě jak si to pádí na skútru a bliká výstražnými světly. Bylo jasné, že šipky na zemi sledovat nemusím, stačí neztratit motorkáře z dohledu. Hle, první kiláček je za námi. Tempo 3:40 což jsem plánoval, dýchá a běží se mi skvěle, bude to paráda, jsem stále první. Potom následuje druhý a třetí kilometr. Nepsal jsem to v úvodu, ale celou dobu jsem si převazoval pravou botu, nějak mě to pořád jaksi škrtilo a táhlo. No, a po obrátce, asi na 3700m jsem si na potřetí zavazoval onu botku a bolel mě z toho celý nárt. Rozhodl jsem se tento závod nedokončit, přece jen mám příští víkend maraton a bylo by škoda to ztratit kvůli jednomu závodu. Botu povoluji úplně a dále pokračuji pěšky. V tom mě dobíhá Simča a zastavuje, co mi je... Na konec se rozhodla to už také nedoběhnout, škoda. Doplácali jsme se do prostoru startu a cíle, odevzdali čipy, trochu se občerstvili a cítili se provinile. Zda to bylo či nebylo správné rozhodnutí nevím, ale rozhodně je někdy lepší nedokončit než být potom třeba i dva týdny a někdy déle bez běhání...
Jinak si myslím, že závod byl skvěle zorganizován, atmosféra byla bombastická, lidičky fandili. Jako občerstvení klobásky, párky, gulášek, pivko a nealko, každý si přišel na své. Až na ty žrouty zeleniny tedy, ale těch je málo nebo si nosí své vlastní zásoby. Těšíme se na příští rok, kdy se bude konat další ročník a jistě si to užijeme se vší parádou!